Jak to všechno začalo?

Tak je to tu. Konečně jsem se rozhodla napsat něco o mém bláznivém koníčku a to jsou moji pejsci. Vždy jsem byla milovníkem jakéhokoli zvířectva - když jsem byla malá, nosila jsem domů nekonečné množství malých ptáčků, kteří vypadly z hnízda. Bohužel i přes velkou snahu se mi nikdy nepovedlo žádného vypiplat,  aby mi pak už velký sedal na rameno, jak jsem vždy snila. Pamatuji si křečky a morčata, které jsem chovala, když jsem byla menší. A jak jsem rostla (nebo spíš věkem stárla, protože jsem menšího vzrůstu), byly zvířata větší a větší.

A tak jsem jednoho dne vymyslela společenství, které mělo za členy mě - jako předsedu a mé dva místopředsedy, bratry. To společenství mělo za úkol sehnat nějaké zvířátko, protože nám bylo smutno. Sestra měla psa (dostala ho za vysvědčení) a my nic. Nejdříve jsme se snažili chytit myš. Udělali jsme z kostek pastičku, jako bludiště a na konec jsme dali sýr. Jak jistě tušíte, myš se nechytla. Nevěděli jsme, co dál a jednoho dne se nám naskytla příležitost. Uviděli jsme černou kočku, která jen tak běhala po ulici. Nemuseli jsme nic řešit, chytli jsme jí a vzali jí s sebou.

A co teď s ní? Táta by nás přerazil vejpůl, s mámou by byla domluva rozumnější. A mě, jako předsedu, napadlo, že jí prostě schováme v pokoji a budeme jí potají krmit. Kočky přece jedí mléko (v té době jsme to četli v Mikešovi). Pro ty, co neví, kočky mléko vůbec nesmí. Dělá se jim z nich špatně a mají z nich řidčí stolici a hlavně dost smradlavou. A navíc, v Mikešovi nic nepíšou o tom, že kočky sice musí jíst, ale musí se taky vyprázdňovat. Meggie, jak jsem jí nazvala, zřejmě jsem měla inspiraci u Simpsonů, se snažila asi dva dny, ale pak to nevydržela. A svojí potřebu udělala do bráchovy postele. Ten když přišel a zjistil to, nenapadlo ho nic jiného než to přikrýt.

Objevila to až mamka. Musela být dost vyděšená, když odkryla peřinu a v ní smradlavý, tekutý h...o. Seřvala bratrana tři doby, proč kadí do postele a ten jí nic neřekl. Ale Meggie neměla snahu dál se schovávat a vyšla z úkrytu. A tak se prozradilo naše tajemství. Meggie už byla naše, takže jsme ji nevyhodily, ale netušili jsme, že ona taky jedno tajemství schovává.

Za čas se nám zdálo, že je nějaká tlustá a tlustá. A díky tomu, že naše maminka je prozíravá, přišla na to, že náš nový přírůstek, bude mít další přírůstky. Jejda, to byla zase mela. Nicméně porod dopadl dobře a Megginka porodila krásné koťátka. Chodili je obdivovat celé třídy ze školy a nám se je povedlo skoro všechny udat. Jen nám zůstala jedna kočička. Jessynka.

A takhle to tedy začalo. Už jsme měly dvě kočky a jednoho psa. Obě kočky jsme nechaly vykastrovat a bylo nám fajn. Do doby, než nás Rafík - to byl ten pejsek - navždy opustil. Měl už dost let a navíc zápal plic. Já byla poslední, která ho viděla živého. Jak to pokračovalo dál, tak o tom až v příště.