Dnes byl spuštěn náš nový blog. Prosím sledujte jej, budeme se snažit přinášet vždy aktuální informace. Číst zprávy tohoto blogu je možné i přes RSS kanál.

Tak je to tu. Konečně jsem se rozhodla napsat něco o mém bláznivém koníčku a to jsou moji pejsci. Vždy jsem byla milovníkem jakéhokoli zvířectva - když jsem byla malá, nosila jsem domů nekonečné množství malých ptáčků, kteří vypadly z hnízda. Bohužel i přes velkou snahu se mi nikdy nepovedlo žádného vypiplat,  aby mi pak už velký sedal na rameno, jak jsem vždy snila. Pamatuji si křečky a morčata, které jsem chovala, když jsem byla menší. A jak jsem rostla (nebo spíš věkem stárla, protože jsem menšího vzrůstu), byly zvířata větší a větší.

A tak jsem jednoho dne vymyslela společenství, které mělo za členy mě - jako předsedu a mé dva místopředsedy, bratry. To společenství mělo za úkol sehnat nějaké zvířátko, protože nám bylo smutno. Sestra měla psa (dostala ho za vysvědčení) a my nic. Nejdříve jsme se snažili chytit myš. Udělali jsme z kostek pastičku, jako bludiště a na konec jsme dali sýr. Jak jistě tušíte, myš se nechytla. Nevěděli jsme, co dál a jednoho dne se nám naskytla příležitost. Uviděli jsme černou kočku, která jen tak běhala po ulici. Nemuseli jsme nic řešit, chytli jsme jí a vzali jí s sebou.

A co teď s ní? Táta by nás přerazil vejpůl, s mámou by byla domluva rozumnější. A mě, jako předsedu, napadlo, že jí prostě schováme v pokoji a budeme jí potají krmit. Kočky přece jedí mléko (v té době jsme to četli v Mikešovi). Pro ty, co neví, kočky mléko vůbec nesmí. Dělá se jim z nich špatně a mají z nich řidčí stolici a hlavně dost smradlavou. A navíc, v Mikešovi nic nepíšou o tom, že kočky sice musí jíst, ale musí se taky vyprázdňovat. Meggie, jak jsem jí nazvala, zřejmě jsem měla inspiraci u Simpsonů, se snažila asi dva dny, ale pak to nevydržela. A svojí potřebu udělala do bráchovy postele. Ten když přišel a zjistil to, nenapadlo ho nic jiného než to přikrýt.

Objevila to až mamka. Musela být dost vyděšená, když odkryla peřinu a v ní smradlavý, tekutý h...o. Seřvala bratrana tři doby, proč kadí do postele a ten jí nic neřekl. Ale Meggie neměla snahu dál se schovávat a vyšla z úkrytu. A tak se prozradilo naše tajemství. Meggie už byla naše, takže jsme ji nevyhodily, ale netušili jsme, že ona taky jedno tajemství schovává.

Za čas se nám zdálo, že je nějaká tlustá a tlustá. A díky tomu, že naše maminka je prozíravá, přišla na to, že náš nový přírůstek, bude mít další přírůstky. Jejda, to byla zase mela. Nicméně porod dopadl dobře a Megginka porodila krásné koťátka. Chodili je obdivovat celé třídy ze školy a nám se je povedlo skoro všechny udat. Jen nám zůstala jedna kočička. Jessynka.

A takhle to tedy začalo. Už jsme měly dvě kočky a jednoho psa. Obě kočky jsme nechaly vykastrovat a bylo nám fajn. Do doby, než nás Rafík - to byl ten pejsek - navždy opustil. Měl už dost let a navíc zápal plic. Já byla poslední, která ho viděla živého. Jak to pokračovalo dál, tak o tom až v příště.

Když jsme přišli o Rafíka, byla jsem z toho moc smutná. Uvažovala jsem, že bych si pořídila německého ovčáka. Moje kamarádka, která jezdila do Kroměříže do školy, tam měla spolužačku s fenou ovčáka, které se narodily štěňata. A prý mi ho dá k narozeninám. Nemohla jsem na to říct půl slova, ale nadšená jsem zrovna nebyla, protože jsem si chtěla nějakého psa vybrat sama. No, ale znáte to, darovanému koni na zuby nekoukej. Tak jsem tiše souhlasila s touto variantou. Doma jsem na to připravila mamku. No a čekala jsem, kdy se kamarádka objeví ve dveřích s kuličkou. Když štěněti byly 3 měsíce, ptala jsem se, jak to s ním vypadá.

"Neboj, příští týden ti ho dovezu", to se opakovalo asi po 4 týdny - furt stejná písnička, až nakonec mi řekla, že bych si pro něj mohla zajet sama. Dárek jako noha. Nicméně jsem se tedy jeden víkend sbalila a jela vlakem pro svůj dárek. Musela jsem projít celou Kroměříž od vlakového nádraží až k místu, kde se ten můj dáreček nacházel. Kamarádka už tam na mě čekala, oznámila mi jeho jméno (ani jméno jsem si nemohla vybrat), Kewlar. A donesla mi Kewušku. S nádhernou kuličkou to nemělo nic společného. Byl olezlý nějakou vyrážkou, dokonce to vypadlo jako svrab, vypadal spíš jako knírač než německý ovčák, ale jinak byl nádherný. Zamilovala jsem si ho od první chvíle.

Tu stejně dlouhou cestu jsem musela absolvovat i zpět, ale tentokráte s velmi těžkým závažím. Neměla jsem na něj vodítko a ani obojek a navíc, štěně by nemělo do té doby než je naočkované přijít do styku s jinými psy. Tak jsem ho měla v tašce a celou cestu jsem ho nesla. Oddechla jsem si až ve vlaku, kde jsem si ho dala na klín a mazlila se s ním. Byl dost živý a přítulný. Vůbec mu nevadilo, že si ho nějaká cizí ženská bere z jeho hnízda.

Horší byl návrat domů. Mamka málem dostala infarkt, když se podívala na olezlého Kewču, o dalších členech radši nemluvím. Každý se ho bál pohladit a já s ním musela spát v kuchyni na zemi. Hned druhý den jsme běželi k doktorce, ať udělá stěry a hlavně, ať zjistí, co mu je. Vykoupali jsme ho a začali ho ošetřovat všelijakými mastičkami, takže dárek se ve finále prodražil, že bych za to měla psa s papírama. Nakonec se zjistilo, že zřejmě trpěl alergií na slámu, protože v ní spal a žádný svrab to nebyl. Za chvilku z něho bylo krásné štěně a po vyrážce ani památky. Tak se stěhoval na chodbu a já do své vlastní postele.

Jenže Kewča byl šílený raubíř, každé ráno jsem vstávala dřív než otec, rychle jsem se snažila vše uklidit, co stačil za noc napáchat - jednou vytahal klubíčka vlny a udělal po schodišti takové pavučiny, že jsem to motala nejmíň hodinu, roztrhal vše, co jsme zapomněli uklidit a tak milý Kewča putoval na dvůr. Tam jeho lumpárny neskončili - ba naopak, tam se to stupňovalo. Pověšené prádlo strhl a roztrhl, kopal jámy jak do Austrálie, honil kočky a jinak se zabával. Bylo to prostě aktivní štěně, které se potřebovalo nějakým způsobem zabavit.

Tak mi rodiče zaplatili školu výcviku - 10 lekcí a váš pes bude zlatíčko - hlásal titulek. Haha. Naučil se tam ještě to, co do teď neuměl a to být zlý na psy. Napadl ho tam totiž jiný pes a od té doby začal venku na každého psa dorážet, vrčet a štěkat. Dělá to doteď. Z poslušnosti, co se tam měl naučit se nenaučil nic nového, protože jsme tam šli a všechno uměli. 10 lekcí jsme se tam nudili a zatím co mě seděl u nohy, tak vedle irský setr si dělal z paničky srandu a bígl na druhé straně byl připravený Kewču zase kousnout. V té době se tam začalo propagovat agility a bohužel jsem ale byla tak otrávená z této školy výcviku, že jsem měla z agilit strach, že dopadnu stejně, ne-li hůř. Je už pozdě naříkat, ale myslím, že Kewča by byl dobrý agiliťák.

Z Kewinkem jsme zažívali šťastné i příšerné chvíle, je to živý tvor, tak má svoje dny, tak jako každý. Ale vypadá jak knírač, chová se jak knírač a navíc ty jeho výpady vůči ostatním psům. Zatoužila jsem po feně a po ovčákovi. A na střední škole jsem dostala nabídku, která se neodmítá. Bylo to v posledním maturitním ročníku a zase jsem měla vše domluvené s mamkou. Ale o tom zase příště.

Tak se podělím o příhodu z dnešního dne. Mít děti je taková životní komedie. Je lepší brát vše s humorem, protože jinak bych se taky mohla zbláznit. Takže znáte to, ráno si udělám čajíček a kafíčko. Mám instantní kávu a nechávám ji na kuchyňské lince. Šla jsem si sednout k pc, jen s kávou. Čaj piji až je trochu studenější. Takže sednu si k počítači, pročítám si meilíky, Mareček je neobvykle hodný. Nevěnuji tomu pozornost. Dostal takové ty kukuřičné křupinky, tak asi je tam papá. Konečně si všechno pročtu, projdu, vyřídím. Říkám si, zajdu si pro čajíček, abych doplnila pitný režim.

Dojdu do kuchyně a nemůžu uvěřit vlastním očím. Z mého čaje se stala černá tekutina. Bylo to, jakoby do toho nalil tuš. Přemýšlela jsem, kde tu tuš vzal a pak mi můj zrak utkvěl na skleničce, kde do teď byla káva ještě nejmíň na 10 šálků. Nebylo tam nic.

Ani jsem nepřemýšlela, že bych ten čaj vypila. Nejenže by mě asi pitný režim nedoplnil a nejspíš by mi i způsobil prudké bušení srdce ne-li infarkt.

Takže takto se vyrábí kajčáva. Zřejmě nepitelná.Tak snad postupem času Mareček pochopí, že tam nesmí dávat celou dávku kávy, co je ve skleničce, ale jen jednu lžičku. Tak potom by se to snad mohlo i vypít. Kombinace bylinkového čaje s kávou by mohla být docela atratitvní. A co my víme, třeba za 10 let bude kajčáva hitem, bez kterého se nikdo neobejde. Každý nápoj měl nějaký začátek. Že by v mém Marečkovi rostl génius v gastronomii? No s doktorem se asi budu muset rozloučit.