Narozeninový dárek

Když jsme přišli o Rafíka, byla jsem z toho moc smutná. Uvažovala jsem, že bych si pořídila německého ovčáka. Moje kamarádka, která jezdila do Kroměříže do školy, tam měla spolužačku s fenou ovčáka, které se narodily štěňata. A prý mi ho dá k narozeninám. Nemohla jsem na to říct půl slova, ale nadšená jsem zrovna nebyla, protože jsem si chtěla nějakého psa vybrat sama. No, ale znáte to, darovanému koni na zuby nekoukej. Tak jsem tiše souhlasila s touto variantou. Doma jsem na to připravila mamku. No a čekala jsem, kdy se kamarádka objeví ve dveřích s kuličkou. Když štěněti byly 3 měsíce, ptala jsem se, jak to s ním vypadá.

"Neboj, příští týden ti ho dovezu", to se opakovalo asi po 4 týdny - furt stejná písnička, až nakonec mi řekla, že bych si pro něj mohla zajet sama. Dárek jako noha. Nicméně jsem se tedy jeden víkend sbalila a jela vlakem pro svůj dárek. Musela jsem projít celou Kroměříž od vlakového nádraží až k místu, kde se ten můj dáreček nacházel. Kamarádka už tam na mě čekala, oznámila mi jeho jméno (ani jméno jsem si nemohla vybrat), Kewlar. A donesla mi Kewušku. S nádhernou kuličkou to nemělo nic společného. Byl olezlý nějakou vyrážkou, dokonce to vypadlo jako svrab, vypadal spíš jako knírač než německý ovčák, ale jinak byl nádherný. Zamilovala jsem si ho od první chvíle.

Tu stejně dlouhou cestu jsem musela absolvovat i zpět, ale tentokráte s velmi těžkým závažím. Neměla jsem na něj vodítko a ani obojek a navíc, štěně by nemělo do té doby než je naočkované přijít do styku s jinými psy. Tak jsem ho měla v tašce a celou cestu jsem ho nesla. Oddechla jsem si až ve vlaku, kde jsem si ho dala na klín a mazlila se s ním. Byl dost živý a přítulný. Vůbec mu nevadilo, že si ho nějaká cizí ženská bere z jeho hnízda.

Horší byl návrat domů. Mamka málem dostala infarkt, když se podívala na olezlého Kewču, o dalších členech radši nemluvím. Každý se ho bál pohladit a já s ním musela spát v kuchyni na zemi. Hned druhý den jsme běželi k doktorce, ať udělá stěry a hlavně, ať zjistí, co mu je. Vykoupali jsme ho a začali ho ošetřovat všelijakými mastičkami, takže dárek se ve finále prodražil, že bych za to měla psa s papírama. Nakonec se zjistilo, že zřejmě trpěl alergií na slámu, protože v ní spal a žádný svrab to nebyl. Za chvilku z něho bylo krásné štěně a po vyrážce ani památky. Tak se stěhoval na chodbu a já do své vlastní postele.

Jenže Kewča byl šílený raubíř, každé ráno jsem vstávala dřív než otec, rychle jsem se snažila vše uklidit, co stačil za noc napáchat - jednou vytahal klubíčka vlny a udělal po schodišti takové pavučiny, že jsem to motala nejmíň hodinu, roztrhal vše, co jsme zapomněli uklidit a tak milý Kewča putoval na dvůr. Tam jeho lumpárny neskončili - ba naopak, tam se to stupňovalo. Pověšené prádlo strhl a roztrhl, kopal jámy jak do Austrálie, honil kočky a jinak se zabával. Bylo to prostě aktivní štěně, které se potřebovalo nějakým způsobem zabavit.

Tak mi rodiče zaplatili školu výcviku - 10 lekcí a váš pes bude zlatíčko - hlásal titulek. Haha. Naučil se tam ještě to, co do teď neuměl a to být zlý na psy. Napadl ho tam totiž jiný pes a od té doby začal venku na každého psa dorážet, vrčet a štěkat. Dělá to doteď. Z poslušnosti, co se tam měl naučit se nenaučil nic nového, protože jsme tam šli a všechno uměli. 10 lekcí jsme se tam nudili a zatím co mě seděl u nohy, tak vedle irský setr si dělal z paničky srandu a bígl na druhé straně byl připravený Kewču zase kousnout. V té době se tam začalo propagovat agility a bohužel jsem ale byla tak otrávená z této školy výcviku, že jsem měla z agilit strach, že dopadnu stejně, ne-li hůř. Je už pozdě naříkat, ale myslím, že Kewča by byl dobrý agiliťák.

Z Kewinkem jsme zažívali šťastné i příšerné chvíle, je to živý tvor, tak má svoje dny, tak jako každý. Ale vypadá jak knírač, chová se jak knírač a navíc ty jeho výpady vůči ostatním psům. Zatoužila jsem po feně a po ovčákovi. A na střední škole jsem dostala nabídku, která se neodmítá. Bylo to v posledním maturitním ročníku a zase jsem měla vše domluvené s mamkou. Ale o tom zase příště.